Mistr Jan Hus a jeho doba - promluva z autobusu

Zveřejňujeme zde celý text promluvy MISTR JAN HUS A JEHO DOBA, která zazní v autobuse na slavnostní bohoslužbu na hradě Krakovci 5/7/2023.

Mistr Jan Hus (okolo 1370 - 1415) byl českým myslitelem, profesorem a rektorem Univerzity Karlovy, knězem a reformátorem. Především byl ale člověkem své nepokojné doby. Pokud chceme porozumět jeho konání a skutečně pochopit jeho dílo i myšlenku, nemůžeme přehlížet dobu ve které žil, tvořil a kázal.

Mistr Jan se narodil v Husinci (*tj. Husinec u Prachatic), jedné z jihočeských poddanských vesnic nedalekého hradu Hus, podle kterého získal mistr Jan své přízvisko. Stalo se tak pravděpodobně okolo roku 1370 (*obecně je jako datum narození přijímán rok 1371). Pravděpodobně pocházel z rodiny středně bohatého sedláka. Jinak, kromě Husových zmínek o bratrovi, nevíme o jeho rodině zhola nic. Základní vzdělání s největší pravděpodobností získal v jedné z farních škol v blízkosti svého rodiště. Není vyloučeno, že navštěvoval farní školu v nedalekých Prachaticích. Po ukončení vzdělávání na farní škole mistr Jan, někdy v druhé polovině 80. let 14. století, zahájil studium na Karlově univerzitě. Jeho přítomnost na univerzitě, kde se na artistické fakultě (*později se z ní stala fakulta filozofická) věnoval svobodným uměním (*tj. Triviu = gramatika, rétorika, dialektika, a kvadriviu = aritmetika, geometrie, astronomie, hudba) lze bezpečně doložit do roku 1391.

V období vlády krále Václava IV. (1361 – 1419; vládl 1363 – 1419) procházela křesťanská Evropa vážnou hospodářskou, společenskou a náboženskou krizí, která se výrazně projevila především v zemích Koruny české, jmenovitě v Českém království a v markrabství moravském.

Hospodářská krize začala na země Koruny české doléhat už v 60. letech 14. století za vlády Karla IV. (1316 – 1378; český král 1346 – 1378; císař Svaté říše římské 1355 – 1378). Karel IV. v průběhu své vlády vynaložil nemalé množství výdajů k realizaci velkolepých stavebních projektů a k realizaci nákladné zahraniční politiky. Pro představu ke koupi braniborské marky a Dolních Lužic byla vynaložena částka 21 tisíc hřiven lotového stříbra, 21 tisíc kop pražských grošů a půl milionu zlatých. Většinu těchto králových výdajů kryly mimořádně bohaté výnosy ze stříbrných dolů v Kutné Hoře. Produkce stříbra se ale zhruba mezi lety 1330 – 1350 výrazně snížila. Ačkoliv se Karel IV. snažil zahraniční vývoz stříbra, jehož hodnota se nevracela zemi nazpět, omezit, nepodařilo se mu udržet vývoz stříbra do zahraničí v udržitelné míře. V důsledku snížení produkce stříbra pražský groš ztrácel na jakosti a na hodnotě. Vzhledem k tomu, že panovník kryl dlužnou částku svými městy a hrady, přicházel o podstatnou část příjmů, čímž se panovníkova platební schopnost výrazně omezila. Koruna a církev museli rovněž papežské kurii platit množství poplatků, např. za schválení církevních hodnostářů v české církvi, atd., což značně vyčerpávalo jak pokladnu královskou, tak pokladnu české církve. Inflace a množství poplatků nejvíce dolehly na prostý lid a na nižší šlechtu,která i nadále vybírala od nevolníků poplatky v nominální výši, které ovšem nedokázaly pokrýt výši inflace, čímž se příslušníci nižší šlechty dostali do výrazných existenciálních problémů.

Dynastická krize uvnitř lucemburské dynastie zapustila kořeny v okamžiku, kdy zemřel bratr Karla IV. - markrabě moravský Jan Jindřich (1322 – 1375). Ve své závěti rozdělil Jan Jindřich markrabství moravské mezi své syny – Jošta (1354 – 1411), Prokopa (1355 - 1405) a Jana Soběslava (1357 - 1380), který se však svého údělu vzdal ve prospěch nejstaršího bratra Jošta, kterému podle závěti náleželo nadřazené postavení nad mladšími bratřími. Mladší Prokop se odmítl smířit se svým podřazeným postavením a vyhlásil Joštovi válku. Václav IV. bohužel postrádal autoritu svého otce a nebyl schopen proti bojovným markrabatům efektivně zakročit. K přelomu 15. století začal Václavovu autoritu podrývat i jeho mladší bratr - uherský král Zikmund (1368 – 1437), který usiloval o říšskou korunu.

Společenská krize těsně souvisela s krizí církve. Církev se ocitla v krizi dlouho před papežským schizmatem, jenž je třeba vnímat jako důsledek dlouhodobého úpadku církve, počínaje avignonským zajetím papežů (1308 – 1378). Papežové v „zajetí“, ačkoliv pod dohledem francouzského krále, si vymohli právo dosazování církevních představitelů do prelatur na úkor domácích kapitul. Současně s tímto právem se ve 14. století rozvinul kuriální fiskalismus. Hlavním důsledkem této politiky bylo dosazování nevhodných osob, často příbuzných vysoce postavených osob té doby, do vysokých církevních postů. Tyto osoby byly často dosazovány na „přání“ mocných panovníků, včetně Karla IV. Bohatí velmožové měli možnost si „zarezervovat“ u papežské kurie beneficia spojená s výnosnými obročími a vysokými církevními úřady – všechno samozřejmě za tučný poplatek kurii. Zesvětštění nejvyšších představitelů církve vedlo k marnivosti, marnotratnosti a zkaženosti nejvyššího kléru, který by správně měl jít příkladem nižšímu kléru, řeholním řádům a věřícím. Zkaženost vyššího kléru poměrně brzy zasáhla i příslušníky nižšího kléru a řeholních řádů, kteří začali zanedbávat své náboženské povinnosti vůči věřícím ve prospěch věcí světských. V době Husově si prostí lidé církev spíše spojovali s pokryteckými bohatými kněžími, kteří kážou vodu a
pijí víno, nikoliv s pokorou a skutečnou vírou v Boha otce, syna a ducha svatého. Není snad tehdejší postoj prostých lidí k církvi dostatečně výmluvný když sám Mistr Jan později v životě doznal: „Protože já vyznávám svú zlú žádost, že když sem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vrácen.“ ?

Už arcibiskup Arnošt z Pardubic (okolo 1305 - 1364) usiloval o morální nápravu kléru. Po něm se o nápravu neúspěšně, leč neochvějně, pokoušel arcibiskup Jan z Jenštejna (asi 1350 – 1400), avšak dostal se vlivem intrik králových milců, především Zikmunda Hulera, který se chtěl obohatit na arcibiskupových statcích, do konfliktu s Václavem IV. Spor nejvyššího představitele české církve a královské moci vedl k tragickému umučení arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku roku 1393. Arcibiskup Jan z Jenštejna byl nucen rezignovat a později odešel do Říma, kdezemřel, aniž by jeho úsilí o nápravu církve vyneslo plody. V konečném důsledku lze o tomto konfliktu také hovořit jako o začátku pádu krále Václava IV.

Všechny tyto problémy – inflace, spor „římského papeže“ s „papežem avignonským“ (později i s „papežem pisánským“), spor českého krále s českou církví, boje na Moravě, které zasáhly i biskupství olomoucké, spor představitelů vysoké šlechty s nižší šlechtou, spor českých stavů s králem, zkaženost církve, výběr odpustků, úpadek morálky ve společnosti a hledání cest k nápravě, to vše silně rezonovalo prostředím Univerzity Karlovy, kde Mistr Jan dlouhé roky působil.

Bylo to právě na artistické fakultě, kde se nejvíce šířily Viklefovy myšlenky, v nichž mistři, společně s myšlenkami významných českých reformátorů, jakými byli Jan Milíč z Kroměříže a Mistr Jan z Janova, nacházeli prostředek k církevní, potažmo společenské reformě.

Univerzita Karlova, první univerzita severně od Alp, založená roku 1348 Karlem IV. měla mezi lety 1380 – 1410 značnou prestiž, která však postupně upadala po odchodu německých mistrů z Prahy, kteří tímto počinem vyjádřili svůj protest proti změně v počtu volebních hlasů ve prospěch národa českého (*3 hlasy pro Čechy, ostatní národy měly každý pouze 1 hlas), jenž stvrdil král Václav IV. Dekretem kutnohorským. Po vzoru pařížské Sorbonny byli nejvyššími představenými univerzity král a arcibiskup, po nichž následovali děkan a rektor. I přesto byla univerzita téměř autonomní a na jejím řízení se zasloužil především její děkanát. Vyučující a studenti se dělili do tzv. univerzitních národů, tj. národ český, národ polský, národ bavorský a národ saský. Význam společenství univerzitních národů dlel především ve vzájemné pomoci a sdružování vyučujících a studentů pocházejících z určitého regionu (*nejednalo se tedy o dělení mistrů a studentstva podle jazyka a národnosti, toto pojetí se v souvislosti se vzrůstajícím nacionalismem objevilo až v 19. století). V rámci pražské univerzity se rozvinuly všechny pozdně středověké fakulty – tj. Fakulta teologická, artistická, právnická a lékařská (*což na tuto dobu bylo značně ojedinělé), přičemž nejlepší pověsti se v Praze těšila fakulta artistická a velmi dobrých výsledků dosahovala i fakulta právnická.

Na Karlově univerzitě působilo velké množství významných mistrů, z nichž velká část byla nakloněna církevním reformám. Z mistrů bavorského, saského a polského (potažmo slezského) původu to byli např. Mistr Mikuláš z Krakova, Mistr Matěj z Lehnice, Mistr Mikuláš Magni z Janova, Mistr Albert Engelšalk, Mistr Jan Marienwerder, Mistr Jindřich z Bitterfeldu, Mistr Friedrich Eppinge, Mistr Jan Suevus de Monte Leonum (také de Leonberg), dočasně v Praze působili i věhlasní pařížští profesoři Mistr Jindřich Heynbuch z Langensteinu a Mistr Jindřich Totting z Oyty. Z českých mistrů to byli Mistr Štěpán z Kolína, Mistr Janek z Prahy, Mistr Mikuláš z Litomyšle, Mistr Kuneš z Třebovle, Mistr Bohuslav Jankův z Krnova, Mistr Jan Šindel, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, Mistr Mikuláš Biceps, Mistr Stanislav ze Znojma, Mistr Štěpán z Pálče, Mistr Jan z Jesenice, Mistr Křišťan z Prachatic a další.

Někteří z pražských mistrů souběžně s výukou na univerzitě kázali také v Betlémské kapli. Velký vliv na reformní hnutí i na vznik Betlémské kaple měli Jan Milíč z Kroměříže a Mistr Matěj z Janova, kteří po své smrti zanechali veliký odkaz v podobě rozsáhlého kazatelského díla pro příští generace reformních kazatelů. Stoupenci Jana Milíče se rozhodli pro vybudování zvláštní kaple, kde by se kázalo výhradně česky a mnohem svobodněji než v ostatních pražských svatostáncích. Bohatý kramář Kříž, obdivovatel Jana Milíče, prosadil založení Betlémské kaple roku 1391. Stavbu financoval Hanuš z Milheimu, vlivný dvořan na dvoře Václava IV., a jeho choť – paní Anna z Házmburka.

Betlémská kaple hrála klíčovou roli v šíření reformních myšlenek, jejíž nositelé – tj. univerzitní profesoři, šířili reformní ideály prostřednictvím kázání v kapli mezi prostý lid. Jedním z prvních kazatelů v Betlémské kapli byl Mistr Jan Štěkna, který v kapli kázal mezi lety 1393 – 1397. Kázání směřoval k upevňování morálky a víry lidu, horlivě kritizoval odpustky, a především upadlou morálku kléru. Pro kritiku zhýralých kněží ostatně nemusel sahat daleko. Vedle chudých kněží, tzv. střídníků, kteří si museli farnosti pronajímat od mnohoobročníků, aby v nich mohli vůbec kázat, žili velice bohatí kněží, jenž mnohdy disponovali více obročími, byli zhýralí a dopouštěli se množství přestupků proti božím i církevním zákonům. Mnoho kněží se oddávalo hostinám, zábavám a hře v kostky, při které někteří kněží dokonce prohráli i své svršky. Ještě více rozšířené byly přestupky proti celibátu. Někteří kněží si založili rodinu s kterou na faře pobývali, jiní kněží pravidelně sváděli ženy, vyskytovali se i případy znásilnění ctnostných paní a dívek kněžími a z některých farností se dokonce staly vykřičené domy. „Hampejz“ v kostele sv. Jana v Podskalí, který měl na starosti farář prostopášník Ludvík Kojata nabylo žádným veřejným tajemstvím. Špatnou pověst měli i některé kláštery. Karmelitáni od Paní Marie Sněžné byli známí pro svoji hrabivost a zanedbávání povinností. Opat břevnovských benediktinů Jindřich, mrhal klášterním měním a bratři, kteří se proti jeho nevhodnému chování jakkoliv ohradili, byli z kláštera vykázáni. Abatyše benediktinek Kateřina z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě byla známá pro svoji marnotratnost a nevázaný způsob života. Faráři, řeholníci a patroni kostelů se často přeli o výsady, výnosy obročí i o „duše věřících“. Kněží si účtovali poplatky za množství náboženských úkonů, které by měli být v životě kněžích samozřejmou povinností vůči věřícím. Vyskytovali se případy, kdy kněží odmítali vykonat křest, svatbu, pohřeb a dokonce i poslední pomazání za nezaplacení poplatku farnosti. Šokujícím důkazem o všeobecném morálním úpadku té doby svědčí i to, že většina věřících, uvyklých těmto způsobům, tyto přestupky tolerovala.

Od roku 1402, pravděpodobně na přímluvu přítele Mistra Štěpána z Kolína, kázal v Betlémské kapli Mistr Jan Hus.

Rok 1402 byl přelomovým milníkem mistrova života. Tou dobou již uznávaný mistr teologické fakulty a nedávno vysvěcený kněz (*vysvěcen roku 1400 arcibiskupem Olbramem ze Škvorce) si splnil svůj svůj sen, který mu umožnil promlouvat k nejširším vrstvám obyvatel a předávat jim své ideály.

Mistr Jan Hus byl jediným knězem v Betlémské kapli, který měl tak široký dosah mezi lidovými vrstvami. Jako jeho předchůdci kritizoval především morálku kléru, odpustky a snažil se vést lidi k dobrému životu podle křesťanských zásad. Popularitu si ale nezískal pouze mravokárným zvedáním prstu, ale především jeho lidovostí, díky které dokázal prostým věřícím porozumět, vcítit se do jejich situace a předat jim jak Písmo svaté, tak své myšlenky tak, aby jim dobře porozuměli. Mistr Jan Hus se nad nikoho nepovyšoval, neboť si uvědomoval, že je pouze hříšným smrtelníkem. Aneb jak již bylo výše zmíněno, Mistr Jan se chtěl původně stát knězem především proto, aby žil v blahobytu. Jako ostatní studenti se oddával studentským radovánkám a jako mnozí jiní si také v mládí koupil odpustek (*konkrétně roku 1393, když bylo vyhlášeno milostivé léto, utratil za něj poslední 4 groše) Svůj názor na povolání kněze změnil až během studia na Karlově univerzitě, kde se blíže seznámil s Písmem a s myšlenkami Jana Viklefa. „Dokud sem byl mladý v letech i rozumu, také jsem byl z té rubriky bláznivé, ale když mi dal pán Buoh poznání v Písmě, již sem tu rubriku, to jest ustanovenie toho zabylstvie (*rozuměj „pošetilosti“), z své hlúposti vymazal.“

Kdo hledá v osobě Mistra Jana Husa pokrokáře, bude zklamaný, protože Mistr Jan Hus nevymyslel nic nového, ani přelomového, ale vycházel z toho, co již bylo napsáno. Mistr Jan nevycházel pouze z Viklefových myšlenek. Z Viklefových myšlenek převzal ideu o chudé církvi a zejména ideu, že pokud církev samotná není schopná nápravy, měla by zakročit moc světská (*respektive panovník), která by v tom případě mohla zbavit církev majetků (*to činilo zhruba 1/3 všech majetků v zemi) v rámci její nápravy. Husovy myšlenky proto králi Václavovi IV., který nad ním, dalšími reformními profesory a nad Karlovou univerzitou vůbec, držel dlouhá léta ochrannou ruku, dosti imponovali. Mistr Jan nepřijal za své všechny Viklefovy myšlenky, naopak, od některých se ostře distancoval (*např. učení o remanenci). Ne nadarmo Hus říkal: „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš.“ Každopádně to byly právě Viklefovy „kacířské“ myšlenky, které Husovi oponenti využívali jako argument svědčící v pravost Husova „kacířství“.

Zdrojem Husových myšlenek bylo především Písmo svaté – pro Husa zdroj vší pravdy. Zdrojem posili byly ale Husovi i díla sv. Řehoře a zejména díla sv. Augustina. Uvažte, jak blízko musel mít Hus ke sv. Augustinovi, který hlásal, že milost boží se slučuje s lidskými skutky, že je nutné se před Bohem kát a modlit se, aby byla duše člověka spasena, neboť člověk je v zajetí dědičného hříchu (*pýše Adamově), jenž jej drží v nesvobodě konat dobro. Že dobro, projev očisty duše, člověk koná s pomocí boží. Že Kristus a Písmo jsou nejvyššími autoritami církve, která ačkoliv není dokonalá (*neboť je v podstatě institucí světskou), je i přesto nositelkou Kristova triumfu nad smrtí (*neboli Nevěstou Kristovou), přičemž Hus dodává, že papež (*jakožto náměstek Kristův) by měl být svými skutky Kristu podoben. Že pravdu, která byla církví již v době Augustinově dogmaticky stanovena, je vždy třeba hledat v Písmu. Aneb, jak řekl sv. Augustin: „Hledáme, abychom nalézali, ale nalézáme, abychom hledali, tedy hledáme, abychom hledali.“

Mistr Jan se ve svém pojetí teologie nijak výrazně neodlišoval od tradičního scholastického pojetí 12. a 13. století. Mistr Jan vesměs uznával církevní hierarchii a neexistuje žádný doklad, že by se kdy mistr Jan Hus ohradil proti, či vyloženě napadl mariánský kult, či kulty určitých světců a světic. Měl však v sobě silně zakořeněné etické a morální zásady, jimiž se celý život řídil, aby šel ostatním příkladem a v konečném důsledku pro své zásady 6. července 1415 na hranici v Kostnici zemřel (a teď to možná vyzní poněkud nelibě, ale tento závěr se dá těžko vyvrátit) jako dobrý římskokatolický kněz.

O tom, jak se odvíjel osud Mistra Jana Husa po roce 1411 určitě všichni dobře víte. Pro jistotu vám to ale stručně připomenu. V roce 1412 „pisánský papež“ Jan XXIII. vyhlásil křížovou výpravu, proti Ladislavu Neapolskému, který ho odmítl uznat hlavou církve. Papež přislíbil odpustky všem, kdo se zúčastní křížové výpravy, či finančně přispějí kurii na vedení války formou koupě odpustku. Prodej odpustků se uskutečnil i v Praze. Mistr Jan se ostře proti odpustkům ohradil a v Praze dokonce došlo k lidovým nepokojům. Václav IV., leč nakloněn Husovým myšlenkám, se proti prodeji nepostavil, zároveň však proti protestujícím výrazně nezakročil. Záhy papež Jan XXIII. uvalil na Husa, jenž se v reakci obrátil k nejvyššímu soudci – Kristu, klatbu (*tj. Zákaz na účasti při náboženském životě, zákaz náboženské činnosti) a na místa jeho pobytu byl vyhlášen interdikt (*tj. Pozastavení náboženských činností v přítomnosti určitého jedince na místě, kde se nachází). Václav IV. proti klatbě nezakročil a již nad Husem nedržel ochrannou ruku, neboť v boji o moc se Zikmundem si nemohl dovolit ztratit „pisánského“ papeže jako spojence. Při bližším pohledu se ale nedá říci, že by na Mistra Jana zcela zanevřel, neboť i přes vyhlášení klatby proti Husovi výrazně nezakročil (*tzn. nenechal ho uvěznit) a vyzval ho pouze, aby opustil Prahu, a i poté mu bylo na krátký čas výjimečně dovoleno, aby se do Prahy vrátil. Většinu času však po roce 1412 trávil Mistr Jan Hus na venkově, přičemž není jasné, kde všude přesně pobýval. S jistotou můžeme doložit Husovu přítomnost na Kozím Hrádku, kam se uchýlil roku 1413 pod ochranu zemana Ctibora z Kozího, a v Sezimově Ústí, kam se uchýlil roku 1414 pod ochranu paní Anny z Mochova. Ze Sezimova Ústí ale odešel poměrně rychle, velice pravděpodobně kvůli epidemii moru, která ve městě téhož roku propukla. Údajně se poté uchýlil na pozvání pána Jindřicha Lefla z Lažan na hrad Krakovec (*jestli z něho skutečně odešel do Kostnice nelze věrohodně doložit, s určitostí víme, že před odchodem do Kostnice byl v Praze). Ta doba musela být pro Mistra Jana dobou těžkou. Mnoho přátel se s ním rozešlo, například Mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, kteří tak učinil pravděpodobně ze strachu. Mnoho dalších se mu snažilo domluvit, aby své ideály odvolal a zachránil se tak před trestem, např. Mistr Křišťan z Prachatic. Ale Mistr Jan Hus, upevněn pocitem odpovědnosti vůči prostým venkovanům, kterým kázal slovo Boží na polích, na stráních, na lukách, na kopcích a v lesích, odmítl své ideály zavrhnout, odpovídaje svým přátelům a stoupencům: „Je lépe dobře zemřít, než špatně žít! Kdo se bojí smrti ztrácí radost ze života. Nade vším vítězí pravda!“

I přes varování přátel, rozhodl se odejít hájit své učení na koncil do Kostnice, jak ho k tomu vyzval král uherský a král říšský Zikmund Lucemburský. Král Zikmund se za svého života prokázal jako velice schopný politik. Na Kostnickém koncilu si sliboval konečně odstranit papežské schizma. Všichni tři stávající papežové, Jan XXIII., Řehoř XII. a Benedikt XIII., byli odvoláni a byl zvolen opět jeden jediný papež Martin V.. Vyřešení schizmatu bylo vrcholem Zikmundovi politické kariéry, které mu přineslo obrovskou prestiž v rámci celé Evropy. Zikmund sice dal Husovi glejt na cestu, avšak jako kněz byl Hus zadržen církevní jurisdikcí a uvězněn jako kacíř v kobce kláštera na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře. Vzhledem ke špatným podmínkám, Mistr Jan ve vězení brzy onemocněl. Zikmund žádal koncil, aby byl Hus propuštěn, avšak členové koncilu vyhrožovali, že koncil rozpustí. Zikmund, jakožto představitel světské moci, kterému nenáleží soud nad kněžími, koncilu ustoupil. Podařilo se mu však vymoci pro Husa veřejná slyšení, kde Mistr Jan čelil nátlaku kardinálů, aby své učení odvolal. To Mistr Jan Hus věrný svým ideálům: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“ odmítl. Koncilem byl tak za kacířství odsouzen k smrti upálení a 6. července 1415 byl předán k vykonání popravy moci světské. Jeden ze svých posledních listů, které stačil Jan Hus poslat svým posluchačům do Prahy, zakončuje: „Také prosím Vás zvláště, Pražané, abyste na Betlém laskavi byli, dokud Pán Bůh popřeje, aby tu boží slovo kázali. Pro to místo ďábel se rozhněval a proti němu farářův a kanovníkův popudil spatřiv, že se jeho království v tomto místě rušilo. Doufám pak Bohu, že to místo zachová do své vůle a učiní v něm prospěch skrze jiné, než skrze mne nestatečného učinil. - Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Když dal Zikmund Mistra Jana Husa v rámci vyššího cíle (*tj. Odstranění schizmatu a zabránění dalšímu rozkolu v církvi) upálit, ani jednoho by nenapadlo jakou reakci v Čechách smrt Mistra Jana vyvolá, a k jakému krveprolití v období husitské revoluce a husitských válek povede. Takový důsledek by si totiž určitě nepřál ani Hus ani Zikmund Lucemburský – v Uhrách „Karel IV.“, ve Svaté říši římské zasloužilý vladař a v Českém království „Liška ryšavá“.

Zpracovala sestra Magdaléna Krausová.