Bojovník od Tobrúku
V řadách naší zahraniční armády na Středním východě bojovaly desítky věřících CČS(H). Mezi nimi byl i jeden náš bratr farář, který působil také v Peruci. Jeho jméno málokomu něco řekne. Přesto by nemělo být zapomenuto. neboť jeho nositel se nechlubil věcmi a činy tohoto světa, ale chlubil se jako apoštol Pavel toliko křížem Ježíše Krista.
Evžen Rein (Rokos) se narodil 25. července 1899 v maďarské Rákospalotě. Středoškolská studia úspěšně zakončil v květnu 1917 maturitní zkouškou na gymnáziu v Budapešti VI. Ve městě na Dunaji pokračoval ve studiu na Vysoké škole technické. V roce 1920 přestoupil do Brna, kde na České vysoké škole technické získal titul doktora přírodních věd.
Po setkání s dr. Karlem Farským se rozhodl pro studia bohosloví. Husovu čs. evangelickou bohosloveckou fakultu navštěvoval v letech 1928–1930. Z této doby se nám dochovala vzpomínka jednoho z jeho spolužáků Františka Moce: „Je snadno pochopitelné, jak mezi abiturienty gymnázií působilo jméno dr. Rein (později Rokos). Právě ten doktorát na nás působil vzrušivě a nemohli jsme se po večeru, na němž nás ředitel bratr dr. F. Kovář seznamoval, neptat, kdože to je mezi námi onen nositel akademického titulu. Fascinoval svou tichostí a pokorou. Vzděláním a zkušeností byl sice vysoko nad námi, ale dovedl se stát ‚menším a ještě menším‘. Museli jsme přemýšlet o tom, proč při svém vysokém vzdělání se rozhodl pro studium bohosloví, a snad tenkrát poprvé jsme se směli podivovat Kristovu volání a církvi jako útočišti, kde je třeba právě pro toto utěšení maximální sebezapření.“
Dne 17. února 1929 byl v Praze Dejvicích patriarchou dr. Gustavem A. Procházkou vysvěcen na kněze. Vzápětí byl jmenován duchovním v Chříči u Kralovic na Plzeňsku.
Čtyřměsíční působení naplnil mnoha cestami po okolních vesnicích, kde sloužil bohoslužby nebo vyučoval náboženství. Jako zdatný malíř přibližoval dětem pomocí kreseb obrazy z Ježíšova života nebo ze Starého zákona, a získal si tak jejich přízeň. Na druhou stranu fyzicky náročná služba „Cestoval jsem z jedné školy do druhé denně šest až osm hodin. Třikrát jsem zapadl do sněhových závějí, takže mi jen vyčnívala ze sněhu hlava. Vše bylo zde jako na Sibiři.“Bratra faráře přiměla k podání žádosti o přeložení.
S pomocí dr. Františka Kováře byl 1. července 1929 přeložen do Votic. V náboženské obci, která v té době čítala na 2000 členů, sloužil přes dva roky. Poznal se zde se svojí budoucí manželkou Annou, roz. Kubíčkovou, se kterou uzavřel v dubnu 1932 sňatek. V srpnu 1931 pražská diecézní rada přeložila bratra faráře E. Reina (Rokose) do Brandýsa nad Labem. Vyměnil si tak místo se svým nástupcem Pavlem Kaboněm. V letech 1934-1938 působil v Chebu, od listopadu 1938 do března 1939 v Peruci.
Bezprostředně po nacistické okupaci českých zemí si vyžádal neplacenou studijní dovolenou, která mu byla diecézní radou poskytnuta. Začal se připravovat na odchod do
zahraničí. Přes Jugoslávii se v dubnu 1941 dostal do Istanbulu. V řadách československé zahraniční armády byl prezentován od 12. dubna 1941. V té době mu bylo již 42 let. Přesto se s Československým 11. pěším praporem – Východním zúčastnil všech bojů včetně bitvy o Tobrúk. Po onemocnění malárií a vleklých problémech se sluchem byl 31. prosince 1943 superarbitrován v Jeruzalémě. Ani zde nezahálel a v Domově čs. vojenských invalidů začal pracovat jako hospodář, přednášel, kázal, publikoval v čs. zahraničních periodikách. Své články publikoval pod pseudonymem Karpatský-Kyjovský
například v týdeníku „Naše osvobození“ v Jeruzalémě. Do vlasti se vrátil s prvním transportem invalidů z Afriky. Doma na něho čekalo překvapení: „Při příležitosti Tvého návratu do osvobozené vlasti, kladou si členové „Čs.domova“ v Jeruzalémě za svoji povinnost, poděkovat Ti za obzvláštní ochotné a kamarádské služby, které jsi pro nás vykonával.“ Ocenění se mu dostalo rovněž ze strany státu. Za svoji činnost byl vyznamenán Čs. vojenskou pamětní medailí a Čs. medailí „Za zásluhy“ II. stupně.
V srpnu 1946 nastoupil jako farář do své bývalé náboženské obce v Chebu, kde působil přes tři roky. V říjnu 1949 ve věku 50 let na službu v CČSH rezignoval a odešel na
odpočinek. V pondělí 1. dubna 1974 se s bratrem farářem přišli rozloučit všichni duchovní a zástupci náboženských obcí karlovarského okrsku do krematoria v Karlových Varech. Přišli poděkovat za život, který nebyl ani pohádkou ani idylou, ale daleko spíš dramatem.
Autor článku: Martin Jindra
Zdroj: Český Zápas č. 18/2015, str. 3-4